Rok po vydání pro Nintendo Switch 2 pořád neexistuje jailbreak, custom firmware ani homebrew launcher. Pro nás to není zklamání — je to zajímavý fakt. Máme před sebou komerční zařízení, které se ani po měsících soustředěného tlaku komunity nepodařilo otevřít. Nintendo přitom nespoléhá jen na software: WebKit je na Switchi 2 vyztužený pomocí ARM PAC, boot chain je přepracovaný a novou EULA si výrobce vyhradil právo modifikované kusy vzdáleně zablokovat. To ze Switche 2 dělá vděčný referenční model toho, jak vypadá platforma navržená s bezpečností od základu.
Nešli jsme proto cestou modifikace konzole — ta je u Switche 2 nejen technicky mimo dosah, ale i právně riziková. Zůstali jsme tam, kde je testování legitimní a zároveň nejvíc poučné: na hraně sítě, s vlastním zařízením a vlastní infrastrukturou. Zrcadlili jsme provoz na routeru, sledovali DNS a řídili egress. Cílem nebylo „dostat se dovnitř”, ale zjistit, co zařízení prozradí pozorovateli, který dovnitř nevidí.
A odpověď je pro obhájce dobrá zpráva: skoro nic užitečného. Prakticky veškerá komunikace jede přes TLS. Na úrovni sítě vidíme cílové domény a IP adresy, SNI, porty, verze TLS a časování spojení — tedy metadata. Obsah zůstává zašifrovaný. Rozklíčovat payload by vyžadovalo přimět konzoli, aby důvěřovala našemu certifikátu, což bez zásahu do systému nejde — a u Switche 2 to nejde vůbec. Certificate pinning a interní PKI dělají přesně to, k čemu jsou: ani majitel zařízení na vlastní síti se k plaintextu jen tak nedostane.
Tohle je laťka. A tady začíná ta část, která se týká každého, kdo staví síťové hry. Z pozorování plyne pár velmi konkrétních zásad: TLS všude, ne jen na přihlašování; pinning a klientské certifikáty vázané na identitu zařízení, ne sdílené tajemství zadrátované do klienta; telemetrie a herní reporty, které nejde triviálně odposlechnout ani podvrhnout; a celkový návrh, který od začátku počítá s tím, že klient je v rukou protivníka. Většina úniků, které v auditech vídáme, není o rozbité kryptografii — je o tom, že se na klienta zapomnělo jako na nedůvěryhodnou stranu. Konzole tenhle předpoklad nedělá, a proto je odolná.
Za zmínku pro herní síťování stojí ještě jedna vrstva: konektivita za nekvalitním NATem. Online stack Switche řeší situace, kdy spolu dva klienti za CGNAT nedokážou navázat přímé spojení, přes relay a STUN. Pokud NAT traversal ve své hře neošetříte, nedoplatí na to nikdo jiný než hráči za nešťastným providerem — a je to jedna z prvních věcí, která se v reálném provozu projeví, i když v laboratoři na LANu vše fungovalo.
Švihat po hardened konzoli nemá smysl. Studovat ji ano — protože ukazuje, kam patří laťka síťové bezpečnosti, když si ji někdo dá záležet.
Vyvíjíte síťovou hru nebo její backend a chcete vědět, jak vypadá z pohledu útočníka na hraně sítě? Napište nám.